Už jako malé mláďátko jsem přemýšlela nad tím, co budu jednou dělat. Čím bych se chtěla stát a za co opravdu stojí žít. Neměla jsem toho v hlavě moc, ale určitá vize tam byla. To bylo ještě dávno před tím, než jsem se stačila zařadit do nějakých sociálních okruhů. Bylo to dávno před tím, než jsem stačila poznat tvrdost světa a tehdejších dětí a samosebou i mých potenciálních spolužáků. Vždycky jsem toužila být zpěvačkou. I teď, i před tím a myslím, že to bude takový můj nesplnitelný sen do konce života.
Když jsem přišla do školky, do školy, zjistila jsem, že to tak snadné nebude. Protože děti jsou nejkrutějším nástrojem tohoto světa a já jsem byla jen další z mnoha obětí dost nepříjemné šikany. Šikany, která byla směřovaná na můj legrační hlásek. Tenhle handicap jsem si s sebou nesla i po celou střední školu, než jsem potkala pár lidí, kteří mě čirou náhodou slyšeli někde zpívat.
No a zázrak byl na světě. Nejen, že jsem začala zpívat v rockové kapele, ono to do konce mělo ohlas i u dalších lidí a to byl pro mě pocit nehorázné blaženosti. Přirovnala bych to asi k cestě do nebe, kterou prožívají narkomani, když si píchnou nebo šňupnou drogu. Jenomže světě div se, tahle moje malá radost se samosebou nemohla obejít bez problémů.
Byli tu i tací, kteří můj výstup dokázali zkritizovat takovým způsobem, že na to budu myslet ještě hodně dlouho a ještě hodně dlouho, i kdyby to bylo pasé, si tu svojí chybu budu strašně vyčítat. Nemyslím si, že bych byla jediný člověk, který opravdu špatně nese kritiku a má pak silný problém se sebedůvěrou, ale to je prostě jen výsledek těch nepříjemných věcí a záležitostí na začátku života.
Druhý problém byl, že se s tím těžce smiřovala moje maminka. Stačilo jednou chtít trénovat zpěv, když byla doma a byla z toho ještě týdenní kauza. Nesnášela jsem ty řeči typu „Když nezpíváš jako šansonová zpěvačka, nemáš zpívat vůbec.“ a podobně. Následoval tvrdý nesouhlas, doprovázený nejrůznějšími urážkami, když jsem se zmínila o lekcích zpěvu. A pak jsem se to doma naučila vypouštět.
Na konec toho tvrdého boje, se kapelka dala k ledu, kvůli jistým faktorům a je to už moc dlouho. Už moc dlouho jsem si s nikým nezakdákala. Už moc dlouho čekám na tu mojí radost a jen můj osud ví, jestli se toho vůbec někdy dočkám. Pro mě osobně se se tenhle problém mnohem hůř řeší, protože to jsem já a svět, který hledá převážně zpěváky a když už zpěvačky, tak s tou nejchválihodnější technikou. Což já nejsem. Ne, že bych nehledala, ale je těžké se spoléhat na něco, u čeho nevíte, jestli vyjde a už mě nebaví se těšit na něco, co se stejně rozplyne, jako prach v tornádu.
Co se mého názoru týče, zázraky se dějí jen ve filmech. A tahle branže je pro lidi, kteří tím žijí už od malička a všichni okolo nich je podporují a tlačí je k tomu, aby si ten „můj“ sen mohli splnit.
Jestli si někdo myslí, že různé ty pěvecké soutěže dokážou změnit život, tak já říkám ano, dokážou. Ale úplně jinak než byste chtěli. Kolik si dneska pamatujeme vítězů všech řad Superstar? Nebo X-Faktoru? Nebo jakékoliv jiné podobné (promiňte mi ten výraz) zdementnělé soutěže? Nemyslím si, že by jich bylo moc. Já říkám, když na to ten člověk má, tak nepotřebuje soutěž. Potřebuje tu múzu, ten talent a jednu neméně důležitou věc a to jsou finance. Tyhle tři věci potřebujete, když jste někdo jako já. Ještě je fajn mít známosti, ale to se moc nestává.
I přes to, že tohle tady kritizuji, já si nemyslím, že bych pro ten úspěšný svět ty 3 věci měla v takovém rozsahu, abych na něj dosáhla. A v současné době, se nemůžu realizovat ani pro zábavu. Maximálně tak doma u počítače, nebo v nějakém baru se slušnou mírou alkoholu v krvi. A to je vážně k vzteku.
Na závěr tohoto textu, mě osobně by stačil jen názor nějaké osobnosti, která se v tomhle pohybuje. Kdyby byl ten názor pozitivního rázu, začala bych řádit jako ďábel a ukončila bych tohle trápení netrápení. Teď mi pouze zbývá vyčkávat, a doufat v to, aby to dopadlo dobře.